Den, kdy mě málem chytili

Krátké vyprávění psané na jednom z kol středoškolské olympiády z českého jazyka. Téma bylo "Den jako každý jiný a přesto na něj nemohu zapomenout" a inspirovala jsem sérií filmů Piráti
z Karibiku. Je to asi to nejakčnější, co jsem kdy napsala :)

Den, kdy mě málem chytili

Bylo úterý. Nebo středa. Nebo to byl pátek? Ale to není důležité. Prostě den jako každý jiný,

a přesto na něj nemohu zapomenout.

Jen jsem se tak poflakoval v přístavu. Seděl jsem na velkém sudu, který někdo nechal na molu

(a který byl bohužel úplně prázdný), a rozhlížel jsem se, kterou kocábku bych zrekvíroval. Černá Perla byla už nějakou dobu v trapu a každým dnem se mi vzdalovala víc a víc. Zatím žádná loď nepřipadala v úvahu, všechny byly oproti Perle až žalostně pomalé. Tak jsem kradl a schovával se před vojáky.

No a jak jsem tam tak seděl a jen tak se poflakoval, stalo se něco velice nečekaného. Někdo mě

z ničeho nic chytil za ramena, shodil mě ze sudu, klekl na mě a na celý přístav začal řvát: "Hoši, dostal jsem ho!" Snažil jsem se ho ze sebe setřást. Kopl mě do ledvin. Zaskučel jsem jako pes. kdo to, u obří sépie, je? Pak jsem ale zahlédl červenou korzárskou uniformu. K sakru, teď už mě mají

a zavřou mě.

V zoufalství jsem kolem sebe začal kopat. Korzár byl natolik spokojen svým dočasným vítězstvím, že mi nedalo moc práce uvolnit jednu ruku a dát mu pěstí. Žuchl sebou jako pytel brambor. Nečekal jsem, až se sem přiřítí jeho kamarádíčkové a vzal nohy na ramena.

Utíkal jsem špinavými ulicemi hříšného města Tortugy a myslel jsem, že je definitivně po mně. Byl jsem nečekaným útokem natolik vyvedem z míry, že jsem omylem proběhl kolem několika červených uniforem. Korzáři se okamžitě rozeběhli za mnou. Srdce mi bušilo, hrdlo se mi svíralo

a supěl jsem jako starý dědek.

Zahnul jsem do tmavé uličky. Nepřekvapilo mě, že byla slepá. Schoval jsem se za hromadou sudů (plných!) a čekal jsem, jak se zachovají mí pronásledovatelé. Váhavě vešli do temnoty ulice. Mířili rovnou k sudům. Kam jinam taky. Rychle jsem hledal únik.

Našel jsem jen malé okýnko u země. Nakouknul jsem do něj. Tma a smrad. Pohladil jsem jeden ze sudů a zašeptal: "Rume, rumíčku, prosimtě promiň." Vší silou jsem se do hromady sudů zapřel, až jsem je shodil přímo na korzáry a ve vzniklém zmatku jsem se po hlavě vrhnul do temné díry.

Měl jsem štěstí, byl to prasečí chlívek. Nevím, jestli mě tam korzáři nechali kvůli smradu nebo si okna vůbec nevšimli. Jedno vím ale jistě. Na tenhle spropadený den, kdy mě opravdu málem chytili, nikdy nezapomenu.